Mám mononukleózu, poprvé v nemocnici..

Ahoj všichni,
dneska jsem si pro vás připravila další deníčkování a tentokrát to bude pouze na jedno téma, které se u mě v tuhle chvíli odehrává ve velkém měřítku a tím tématem je MONONUKLEÓZA. Zhruba měsíc zpátky mi bylo tak nějak divně, to prostě poznáte když nejste ve své kůži, ale i tak jsem chodila na brigádu, do školy, natáčela jsem videa, cvičila, prostě jsem jela takový ten svůj klasický život. Od doby, co jsem v Praze na škole, tak se mi život obrátil vzhůru nohama, protože nemám tolik volného času, tolik nálady, tolik energie..prakticky tolik všeho. Hrozně brzo vstávám a domu přijíždím okolo 5-6 občas i 7 hodiny, kdy už ani není světlo, takže jsem si musela změnit harmonogram. Učím se po nocích a víkendy trávím na brigádě, většinou od 6 ráno do 3 odpoledne, rychle jedu domu, natočím video, které potřebuji a pak už je tma, takže jen cvičím. Když jdu na brigádu, tak vstávám okolo 3:30, abych stihla vlak, jelikož jdu necelou hodinu na vlakové nádraží. Tohle všechno na mě doléhalo a já si říkala, že se necítím dobře, protože jsem pod neustálým stresem. Jednou jsem měla teploty, pak to zmizelo, následovaly nateklé mandle a bolest v krku, to taky zmizelo, ale vždycky se to zas vrátilo až se jednou stalo to, že mi ta bolest v krku, únava a teploty nezmizely. Šla jsem za doktorem s podezřením, že mám angínu. Poslechl mi hrudník a řekl, že jsem zdravá a nic mi není. Další týden jsem fungovala dál, ale cítila jsem se hůř a hůř. Šla jsem tedy za doktorem po druhé a ten mi dal antibiotika s tím, že je to asi viróza, ale podle odběru krve, který mi udělal jsem zdravá. Zůstala jsem pár dní doma a pak zase šup do školy a do celkového koloběhu. Když už to takhle trvalo skoro 4 týdny, tak jsem se naštvala a nadávala, že to snad není možný, jaktože mám testy v normě, když už nepolknu ani kus toustu. Mandle jsem měla v jednom ohni, totálně nateklé a i na krku bylo vidět, že tam mám bouli. Šla jsem za panem doktorem na ORL a ten mi řekl, že mám zvýšený zánět docela dost, nějaké crp, ale že mi nato pomůžou antibiotika, takže jsem dostala další...už jsem z toho byla dost zoufalá.

Zase jsem zůstala doma a po pár dnech jsem se zhoršovala mnohem víc, vůbec mi to nepomáhalo. Jednou ráno jsem se s mamkou potkala v jídelně a rozbrečela jsem se jí tam, že mě ten krk hrozně bolí, že už nepolknu ani vodu. Sbalily jsme věci pro případ hospitalizace v nemocnici a jely jsme do kladenské nemocnice na pohotovost v oblasti ORL, kterou tam mají. V čekárně jsme seděly více než hodinu a půl...bylo to hoodně dlouhý a já jsem usla několikrát v sedě, prostě jsem měla vyčerpané tělo. Nakonec nás zavolali a já si sedla před pana doktora, který mi kouknul do krku, kde jsem měla bílé povlaky, čepy a mandle vypadaly jak golfové míčky. Řekl, že má podezření na mononukleózu, protože na tu antibiotika nezabírají a poslal nás na lůžkové oddělení, kde jsem se měla přihlásit k hospitalizaci. Co vám budu povídat, nejsem žádná hérečka, ale pár slz mi ukáplo. Nikdy jsem v nemocnici na víc než 2 hodiny (které jsme trávili u babičky, když byla po operaci) nebyla a ani jsem tam nechtěla. Kdysi jako malá jsem si říkala "tyjo a jaký to v tý nemocnici asi je?" no...dost na prd. Dávejte si bacha nato co říkáte nebo o čem přemýšlíte, protože karma je svině a dá vám to i s úrokama. Takže jsme vzaly tašku z auta, respektive mamka mi jí vzala, já sotva unesla flašku s pitím a vydaly jsme se na lůžkový. Tam jsme podepsaly příjmací papíry, že mě tam nechají, že nebudu kazit léčbu atd. Ještě jsem musela na jedno vyšetření, kde byl mladej klučina, mladá holčina (údajně doktoři) a začali se vyptávat.."kolik vám je, co vás bolí, kolik vážíte, kolik měříte"...když jsem řekla 69,5kg tak se mi začali smát protože jsem řekla "69 a půl" a ta doktorka hned na toho kluka "a nezapomeň tam to a půl". Mě to teda vtipný nepřišlo, prostě jsem jim řekla váhu. Ten doktor mi pak říká "tak já vám tam dám 69 ať vám nepřihoršuju" tak jsem říkala "klidně tam dejte 70, já to nějak neprožívám". No fakt jsem neměla náladu na nějaký blbý vtípky. Koukli mi do uší, do krku a nakonec mi strkali takovou kameru na špagátu do nosu, aby se mi podívali do krku. Tak mi to bylo vysvětlený, ale z mýho pohledu to byla prostě tvrdá tkanička ze světýlkem, která bolela jako prase. Ten kluk mi jí strčil do nosu, já zatla pěsti, vytryskly mi slzy a držela jsem, hlavně ať to je za mnou. Vytáhl to, já si oddechla, že už to mám za sebou a najednou ta doktorka říká "já se tam chci taky kouknout"...já vytřeštila oči, mamka vytřeštila oči a říkala jsem si tyvole, to už nezvládnu.

Ona to prostě nemohla říct, když tam ten kluk tu tkaničku měl...takže mi dala do nosu nějakou kapalinu, která mi to měla umrtvit, ale neumrtvila a po druhý to bolelo 1000x víc a já fakt myslela že umřu. Konečně dodělali to vyšetření a já si šla lehnout na pokoj. Dostala jsem pokoj číslo 3, kde jsem byla sama. Přijali mě tam v pátek 25.10.2019 okolo 10:00. Sestra mi píchla injekci penicilinu do levýho boku, rádoby do zadku jak tomu oni říkaly a ty kráso, to tak bolelo. Pak mi napíchla do pravé ruky kapačky, kde byly kortikoidy a měly mi pomoc na ten otok v krku. Byla jsem jak přejetá moucha. Začala mi stékat do krku ta vodička z nosu a mě se zvednul kufr, tak jsem říkala "sestřičko mě je nějak zle" a ona se tak divně zasmála a "to se vám jen zdá" a odešla. Mamka byla pryč, protože mi šla koupit jídlo a já zůstala sama na pokoji, s kapačkou v ruce a cítila jsem, že budu zvracet. Modlila jsem se ke všem svatým, ať nehodim šavli, protože bych si pozvracela postel a nakonec jsem to překonala, i když jsem asi za 2 minuty volala jedním tlačítkem sestru jestli by mi podala z okna pytlík, ta si o mě asi myslela, že jsem úplně blbá. Mamka mi vybalila tašku a jela do práce. Večer se za mnou ještě zastavila jako každý další den. V sobotu mi na vizitě řekli, že bych mohla v neděli domu, tak jsem si říkala že supr. Taky mi nechali zapíchlou tu jehlu v ruce kvůli kapačkám, což dost bolelo, ale přežila jsem to. V neděli mi na vizitě řekli, že domu nejdu, že až v pondělí. No bylo to fakt na hlavu, buď jsem přes den spala, čumákovala na instagram, messenger nebo jsem čučela na televizi, která tam byla.

V neděli mi taky přivezli novou spolubydlící, tak jsem tam už nebyla sama a v pondělí v noci přivezli další spolubydlící, takže jsme tam byly nakonec 3. V pondělí mi na vizitě řekli, že domu ještě nepůjdu, protože se mi netrhaj povlaky v krku, že asi až v úterý. Byla jsem z toho dost smutná, protože jsem už chtěla jít domu. Nebavilo mě to tam, vadilo mi že musim být 24/7 s cizíma lidma na pokoji a bolela mě ta ruka s jehlou. V úterý ráno jsem šla na vizitu a tam mi řekli, že můžu jít domů, že se povlaky trhají, ať si v 9 zajdu pro propouštěcí zprávu. Byla jsem hrozně ráda, protože jsem každý den dostávala jednu injekci penicilinu a jedny kapačky. V to úterý jsem taky dostala jednu injekci a kapačky, pak snídani, sbalila jsem si věci, vzala papíry a odvezla si kufr před nemocnici, kde na mě čekala mamka. Byla jsem hrozně šťastná, že jedu domu, že mi vyndali jehlu z ruky, že mi nikdo nebude píchat injekce každý den a že budu zas sama na pokoji a uvidím mamku, zvířátka a Natálku častěji než 30 minut každý den. Už je to týden a 2 dny co jsem doma a je mi tu mnohem lépe než v nemocnici. Sice jsem furt unavená, ale aspoň jsem ve své posteli. V prosinci jdu na jaterní testy, kde se dozvím jak na tom jsem a kdy budu moc jít do školy.

A taková je moje první zkušenost z nemocnicí :) Byli jste taky někdy v nemocnici? Jaký byl váš zážitek?

Mějte hezký večer

Terez :)